Jičínská raně barokní jezuitská kolej tvoří důležitou součást zdejší městské památkové rezervace. Patří k nejvýznamnějším stavebním počinům doby, kdy Albrecht z Valdštejna zamýšlel vybudovat z Jičína centrum svého frýdlantského vévodství. Výstavba jezuitské koleje zapadá mezi další velkorysé stavby jičínské v době třicetileté války. Valdštejn tehdy přivedl do města tři klášterní fundace – kartuziány, dominikány a jezuitský řád.

Jezuité prosadili při stavbě svého sídla prominentní pozici v organismu města, a to při farním kostele sv. Jakuba u západní části městských hradeb. Kostel byl částečně zbarokizován a přesvěcen na sv. Ignáce z Loyoly. Budova koleje byla komponována jako součást velkého areálu s gymnáziem, seminářem a zmíněným kostelem. Kolej má dochovaný strohý kasárenský zevnějšek a po rozpuštění řádu Josefem II. sloužila vojenským účelům. Naposledy byla od srpna 1968 obsazena posádkou sovětské armády. Po jejím odchodu začátkem 90. let zůstala budova opuštěna a postupně chátrala.

Současný záměr investor (kterým je Městský úřad v Jičíně) na využití koleje předpokládá zřízení Evropského konferenčního a vzdělávacího centra. Pro takto odvážně a velkoryse pojatý plán však samotná budova kapacitně nepostačuje a projekt proto předpokládá závažné zásahy, a to ve formě vestavby společenského a přednáškového sálu v podzemí nádvoří, vybudování ubytovací kapacity při hradební zdi a doplnění závěru kolejní kaple přístavbou novotvaru v podobě vosího hnízda.

Při prvním seznámení s koncepcí revitalizace a využití je zřejmé, že je do této památky roubován provoz, který ovlivní její celkový vzhled a nese s sebou celou řadu provozních a realizačních rizik. Především není zcela jasný statut a z něj vyplývající činnost tohoto zařízení, které nese ve svém názvu evropské centrum, tj. zda se zde bude kromě jednorázových akcí odbývat i dlouhodobé studium, jak budou řešeny dopravní problémy, zejména parkovací plochy, dále obsluha navržených provozoven a ubytovacích kapacit apod. neujasněna zůstává kombinace se službami pro obyvatele a řadové návštěvníky města v přízemí objektu.

Poměrně přijatelným zásahem se jeví nová budova ubytovacího zařízení podél hradební zdi, ovšem za předpokladu, že zůstane zachována její historická podoba a hmota a nebude vyžadováno následné prolomení okny či únikovými otvory.

Složitější a mnohem problematičtější je požadovaný vznik nových sálů v nádvoří zahloubením do terénu zhruba 5,5 metru. Zde může o celkové koncepce výrazně zasáhnout záchranný archeologický výzkum svými požadavky opři předpokládaném nálezu závažných situací a artefaktů. Také zastřešení těchto prostor průhlednou skořepinou z neodzkoušených laminátů se jeví jako příliš kontrastní pojetí.

Za zcela nepřijatelný je pokládán zásah do závěru kaple navrhovaným novotvarem, neboť by došlo k nevratnému narušení vnějšího vzhledu, i když z hlediska provozního se toto řešení jeví projektantům jako optimální.

Členové památkové rady se celkem jednoznačně shodli na jednotlivých závěrech a doporučili řediteli ing. arch. Janu Čiháčkovi připustit novostavbu ubytování za přísných podmínek nenarušení hradební zdi, nespoléhat na výsledky archeologického průzkumu do jaké míry ovlivní zásah do nádvoří a umístit sály, které budova nepojme jinam a zcela vyloučit nově vytvářený závěr kaple.

Pokud josefovské Územní odborní pracoviště NPÚ zahrne tato doporučení do svého vyjádření, bude další osud této jedinečné památky v rukou pracovníků oddělení státní památkové péče Městského úřadu v Jičíně do jaké míry budou schopni a odhodláni stanovisko svého metodického a poradního orgánu respektovat.

Václav Pražák